Setkání s Caillem
24. 7. 2011
Mlčky se procházím po lese, když spatřím malé vlče uvězněné v pasti. S povzdechem k němu dojdu a pomohu mu dostat se z pasti. Posmutním, jelikož se na mě podívá vyděšeným pohledem a uteče pryč, nejspíš za smečkou. Zvednu se z kleku a upřu pohled na oblohu ztemnělou mraky. To jsem vážně tak strašný, že i zvířata se mě bojí? Opravdu budím hrůzu? S těmito myšlenkami se znovu rozejdu směr střed lesa, kde je tajná mýtinka. Sice je tohle semeniště démonů, ale to je mi jedno. Po Gabrielově ráně je mi jedno úplně všechno. Cestou si ještě zapálím, normálně teda nekouřím, to se přiznám, ale teď vážně potřebuji zapomenout. Pomalu vlezu do stínu mezi stromy, aniž bych tušil, že mě sledují něčí oči.
Procházím se po lese a najednou zničehonic ucítím pach anděla. Ne to není obyčejný anděl, to je sám archanděl. Zle se pro sebe ušklíbnu a vydám se po pachu, cítím z tohohle dne velké povýšení u šéfa. Zastavím se ve stínu a upřu pohled na osobu přede mnou. Doslova ztuhnu na místě, jako kus ledu. Fajn, slyšel jsem, že jsou andělé nádherní ale až takhle?! Zalapu po dechu ještě víc, když se podívá na nebe a tudíž spatřím jeho tvář na světle. Dlouhé matně modré vlasy, ostře řezaný obličej a krásné avšak posmutnělé oči. Dost dlouho rozdýchávám tenhle šok, nečekal jsem, že mezi archanděly se najde takový úlovek. Po chvíli přemýšlení mi dojde kdo to je. Tohle je přeci Michael, známý svojí krutostí a ledovým chováním. Ale v tuhle chvíli mi přijde spíše smutný, než chladný. Sleduji ho, jak pozoruje oblohu a poté jak se vydá dál do lesa se zapálenou cigaretou. „ts ts ts…netušil jsem, že andělé kouří, ale nevadí“ řeknu tiše pro sebe a rozejdu se pomalým krokem za ním. Mám v úmyslu chytit si tento krásný exemplář ještě dneska.
Dojdu na mýtinku a zastavím se. „Vím, že mě sleduješ, tak už se ukaž“ pronesu do hrobového ticha. „Jak chceš, nečekal jsem, že mě objevíš tak rychle,“ ozve se za mnou harmonický temný hlas. Okamžitě poznám hlas démona, ale netuším kdo to je. Pomalu se otočím a div mi nespadne huba na zem. Dva metry ode mě stojí démon s bílými, rozježenými vlasy, brněním jen na ramenou, takže je vidět jeho vypracovaná hruď s břichem a sexy kalhotech. Dámy a pánové musím říct, že tohle jsem opravdu nečekal. Sice je hezký, ale pořád je to démon. Zamračím se zle a znovu ho sjedu pohledem. „Co po mě chceš a kdo vůbec jsi?!“ vyjedu po něm okamžitě. „Mé jméno je Tadashi Caille“ ušklíbne se, „A chci tebe,“ nevinný úsměv. Pobaveně se usměju a pronesu: „ten Tadashi Caille? Démon, se kterým jdou všichni do postele? To mě těší,“ ušklíbnu se a típnu cigaretu. Ovšem tohle jsem neměl říkat, protože ani ne o půl minuty později se válím o deset metrů dál se skoro proraženým žaludkem. Pomalu se zvednu ze země, jednou rukou se držím za břicho. „Tohle jsi přehnal!“ křiknu, natáhnu ruku a do jeho krásného těla se okamžitě zabodnou krystaly ledu. Je vidět, že to nečeká a vykolejilo ho to. Na nic nečekám a znovu zaútočím, pustím si břicho a vyvolám svůj meč. Se na mě ušklíbne, když odhodí krystaly ledu a zaútočí něčím neidentifikovatelným, jediné co postřehnu je, že to má na rukojeti dračí hlavu. Naprosto stejnou, jako má on na ramenou. Prudce se proti němu rozeběhnu, a švihnu mečem.
Trochu se zamračím, když promluví, ale co nebudu se tím znepokojovat. Dost se naštvu až teprve tehdy, když zmíní mé jméno a mou pověst. V tu chvíli k němu přiskočím a vrazím mu pěst do žaludku plnou démoní silou. Znechuceně si odplivnu a sleduji, jak chvíli leží, než se zvedne s rukou na břiše. Se na něj nevinně usměji a trochu se na něj zahledím, což mě ovšem stojí chvilka bolesti, protože mezitím co na něj zírám, se mi do těla zabodnou krystaly ledu. Zavrčím bolestí naštvaně a zarazím další krystaly. Chvíli je nechám před sebou a sleduji, co dělá. To jsem neměl dělat, dal jsem mu tím možnost přivolat si meč anděla, nejsilnější zbraň, která zabíjí všechny tvory. Trošku se zamračím, sáhnu po svém meči s dračí hlavou a rozeběhnu se po něm stejně jako on po mě. V další vteřině zavrčím bolestí, jelikož mě zasáhne do ramene, ale hned mu to oplatím seknutím po noze. Jakmile uvidím jeho krev, zrudne mi oko, jo jenom jedno. Ušklíbnu se nad jeho lehce vyděšeným pohledem a zaútočím s větší vervou. Bojujeme spolu dost dlouho, než se mi povede zasáhnout do rukojetí do hlavy. Zachytím ho při pádu, udiví mě, jak je lehký. Letmě se pousměji a vydám se ke svému domu. Dneska na šéfa seru, nejdřív chci něco zjistit o svém andílkovi. A také si pohrát.
To je úžasný
(Bubulka, 25. 7. 2011 16:51)