Nečekané setkání
14. 6. 2011
Když se konečně probudím, tak upřu pohled na hodiny. Dost se zděsím při zjištění, že jsou dva dny pryč od té doby, co tu byl Michael na návštěvě. Pomalu se zvednu, ale málem spadnu zpátky do kouta, jak mě bolí tělo. Se na sebe podívám do zrcadla a upřímně se zděsím. V obličeji mi hrají modrofialové podlitiny, od krku níž dominuje krev a řezné ranky, na žebrech jsou vidět známky lehkých nalomenin a modřiny. S povzdechem si všechny rány ošetřím a znovu se podívám na hodiny. Hm je půl osmé to ještě stíhám do školy, kam jsem měl nastoupit před dvěma dny. Vezmu tašku, dojdu k oknu a roztáhnu křídla. Vzletím do sluncem zalitého dne a zamířím ke škole.
Dojdu do třídy a jen se klidně rozhlédnu. Znechuceně se ušklíbnu při pohledu na Ayuichiho a Leona. V duchu nad nimi mávnu rukou, přestal jsem je řešit už druhý den po tom všem, co se stalo. Ačkoliv jsem naprosto v pořádku, rány na ruce dosud nezmizely. Koutkem oka zaregistruji, jak se na mě Ayuichi trochu starostlivě podívá. Oplatím mu to chladným pohledem bez známky lítosti či nějakého náznaku lásky, která mezi námi dříve panovala. Naučil jsem se na něj zapomenout a začít žít znovu bez něj. Teď je pro mne důležitější najít Arkariana a lidem na světě sdělit, jak málo stačí, aby člověk skončil na dně.
Podívám se na hodinky a kapka, i když letím rychle už mam pět minut zpoždění. Povzdechnu a přistanu před školou, tak aby mě nikdo neviděl, a složím křídla. S obavami vejdu do školy a zaklepu na dveře mojí třídy. Jakmile se ozve dále tak otevřu dveře. „Dobrý den“, pozdravím tiše a rozhlídnu se po třídě tyrkysovýma očima. Trochu se zamračím, když mi padne pohled na Ayuichiho stuleného v objetí Leona. Učitel se na mě usměje. „Tak se nám představ a něco nám o sobě řekni,“ mile. Povzdychnu: „Jmenuju se Arkarian, je mi 19 let, mam rád kreslení a focení.“ Shrnu své pozemské koníčky. Ještě si od učitele vezmu učebnice, hodím rychlý pohled na Sayua a jdu si sednout.
Celou hodinu se nudím, než se otevřou dveře a vejde nový student. V tu chvíli mi spadne brada na zem. „Arkarian!“ proběhne mi hlavou. Okouzleně ho sleduji, jak se rozhlíží po třídě, jak mluví a jak si bere věci od učitele a jde si sednout. Když si sedne a otočí se na mě, jestli si muže dopsat sešity všimnu si, jak zuboženě vypadá. Zarazím se nad tím a zároveň posmutním. Nechápu, jak mu mohl někdo takhle ublížit. Pod okem je vidět čerstvě zašitá rána, koutek má přelepený a naběhlý do toho všude modřiny. Povzdychnu a podám mu sešity. „jasně, klidně si je půjč,“ usměju se mile, když se ke mně otočí, jestli si může půjčit sešity na dopsání. Všimnu si, jak nervózně se podívá a mileji se usměju. „Vážně je to v pořádku?“ zeptá se mě váhavě, když si vezme sešity. Kývnu hlavou na souhlas a otočím hlavu k učiteli. Nerad bych se tu zdržel po škole, protože mam v plánu Arkariana doprovodit a zjistit, co se stalo, ať chce nebo ne.
Vezmu si věci a dojdu do lavice. Hned jak si sednu, otočím se k Sayomimu s tichou prosbou. „můžu si prosím půjčit sešity na dopsání?“ neslyšně se ho zeptám. „Jasně, klidně si je půjč“ dostane se mi odpovědi a milého úsměvu, který mi úplně vyrazí dech. Trošku nervózněji se na něj podívám a znovu se usměje a ještě mileji. „Vážně je to v pořádku?“ zeptám se ho dosti váhavě, když si od něj vezmu sešity a schovám je v tašce. Ještě kouknu, jak otočí hlavu k učiteli a raději se začnu věnovat hodině. Celý den kupodivu přežiju naprosto v pohodě až na pár slepic, co se ke mně přisere o přestávce. Lehce je odpálkuji s tím, že o holky se momentálně nezajímám a raději si vytáhnu knihu „Epic“ a pustím se do čtení na založené stránce. Po skončení poslední hodiny se zvednu, sbalím si věci a jdu ven ze školy. Před školou se s někým srazím. Když se pořádně podívám, zjistím, že to je Sayu a usměju se. „Mohu tě doprovodit domů?“ je to spíš konstatování, než pořádná otázka. Překvapeně na něj kouknu, ale kývnu. „Dobře budu moc rád“ pousměju se a rozejdu se ke svému domu.
S utrpením přežívám celý den, je to nehorázně nudný den. O přestávce mě navíc naštvou slepice, co se přiserou k Arkarianovi. „to je můj Arkarian!!!!“ vztekám se v duchu, „ale on o tom ještě neví.“ Usměju se pro sebe a se zlým zadostiučiněním pozoruju, jak ty slepice odpálkuje a raději se začte do nějaké knihy. Rozluštím její název a usměju se. Tuhle jsem četl také, je to výborná knížka s dobrým příkladem, jak hra může ovlivnit naše životy. Nechám ho raději číst a neotravuji ho. Upřu pohled ven z okna při poslední hodině a zamyslím se nad tím, co se mu mohlo stát. Strávím takhle celou hodinu, než zazvoní a konečně vypadnu ven před školu, čekat na Arkariana. Zrovna stojím zády ke dveřím, když do mě vrazí osoba asi tak stejně velká jako já. Usměju se a otočím se. Málem se rozpustím při jeho úsměvu, mám co dělat abych se k němu nepřilepil jako klíště a nezačal ho líbat. „Mohu tě doprovodit domů?“ spíš to zkonstatuji, než že se zeptám. „Dobře budu moc rád“ odpoví mi a já se v duchu zaraduju. Kouknu ještě do jeho očí a pak se rozejdu s ním k jeho domovu.
Komentáře
Přehled komentářů
Vážně se mi to líbilo a koukej to sem dát všechno nebo uvidíš, moc se těším na pokračování :-)
Nádherné
(Akyra, 14. 6. 2011 23:05)