Anděl a démon?!
24. 7. 2011
Donesu si svůj poklad k sobě do vily a přivážu ho k posteli. Až teď si povšimnu velkých, nádherných křídel, která se mu cestou objevila. Jemně po jednom přejedu rukou, jsou vážně nádherná, celá bílá jen konce pírek hází modrofialkové odlesky, stejné jako jeho vlasy. Zahlodá ve mně malý červíček pochybnosti, jestli mu chci vůbec ublížit. Zarazím se nad tím a zakroutím hlavou, je nemožné abych ho litoval, jsem přeci démon. Povzdechnu, nechápu co se to se mnou děje, vždyť ho znám ani ne dvě hodiny a normálně sem se do něj asi zamiloval. Cože?! Já nemůžu milovat!! A obzvlášť ne archanděla!! Vždyť je to ta nejčistší bytost, jaká vůbec může být. No ale, když se nad tím zamyslím, o Michaelovi se povídá něco jiného. Pomalu mu položím dlaň na čelo a zavřu oči. Ponořím se do jeho vzpomínek a myšlenek, teď mě nevyžene je v bezvědomí tak co. Dopadnu na zem a rozejdu se přímo do vzpomínky, kde doslova strnu. Spatřím scénu, jak Michael znásilňuje jiného anděla a říká přitom, že to je trest. Znechuceně to sleduju, tohle je fakt hnusný i na moje poměry. Odvrátím od toho zrak a přenesu se do pokoje, kde spatřím Michaela sedět na posteli s koleny u sebe a stékajícími slzami po tváři. Nechápu, co se děje pochopím to, až když se přenesu do vzpomínky, kde ho zmlátí druhý z archandělů Gabriel. Pomalu mi všechno dojde, on Gabiho miluje, ale Gabi má jiného jak to tak vyplývá ze vzpomínek. S tichým povzdechem se znovu přenesu zpátky do pokoje, kde pro tentokrát Michael sedí na okně a cpe se zmrzlinou z pětilitrového kbelíku. Vytřeštím nad tím oči, on musí být do Gabiho vážně šíleně zamilovaný, když se kvůli němu takhle zhroutil. Zničehonic mě to přehodí asi o 10 let zpátky do chvíle, kdy Michael stojí v pokoji s nějakým mladíkem, který na něj křičí. Zaujatě poslouchám, dokud neřekne, že ho nikdy nemiloval, ale že si s ním jen hrál. Další hnusota to už je fakt vrchol, copak nemá žádný šťastný vzpomínky?! Jen co se začnu vztekat, přenese mě to do doby, kdy měl Michael ještě rodiče a bratra, který ho jako jediný měl rád. Usměju se nad tím, ale jen co vstoupí na scénu otec a začne ho mlátit, už to nevydržím a vylezu z jeho hlavy úplně. Těžce rozdýchávám tenhle šok, měl jsem za to, že všichni andělé mají, nebo měli šťastný život, ale zřejmě budu muset své žebříčky hodnot předělat. Podívám se na Michaelovu uvolněnou tvář, potřísněnou krví z rány nad spánkem a posmutním. Možná se říká, že démoni nemají city, ale teď je mi ho opravdu líto. Ani nemám chuť si s ním užít, po tom všem co si prožil a co jsem viděl. Jemně mu přejedu po tváři a kouzlem smyji krev. Takhle je to lepší. Pousměju se a koukám na něj, vypadá tak nevinně a neškodně, ale nikdy se nenechte zmást protivníkem. Spoutám mu ruce pevněji k posteli a jen čekám, až se probere. Když spatřím, že mu cukají víčka, nasadím opět masku chladu a nezájmu. To ovšem ještě netuším, jak nešťastný pohled za chvíli spatřím v jeho krásných očích.
Propadnu se do tmy asi po 30 minutách boje, bohudík meč je natolik chytrý, že zmizí sám. Necítím nic, kromě toho jak mě nese někam pryč. Dopadnou na chladnou zem v mém podvědomí, tady jsem vždy, když se ocitnu v bezvědomí. Pomalu se postavím na vratké nohy a rozhlédnu se, ustoupím do stínu těsně předtím, než se tam objeví Caille. Proč je v mé hlavě? A o co mu jde? Všimnu si, že míří k mým vzpomínkám a vydám se za ním. Povzdechnu, jako první si vybral mojí slabou chvíli, po hádce s Gabim. Přehlídnu vzpomínku, ve které byl taky, a to tu kde jsem znásilnil Arkariana. Posmutněle na to kouknu a jdu s ním do další vzpomínky, pro tentokrát je to vzpomínka, kde mě Gabi mlátí a křičí na mě. Tohle už nevydržím, z očí se mi spustí slzy, nechtěl jsem, aby tohle někdo viděl. Je mi z toho smutno, ale rozhodnu se jít za ním dál. Chci vědět, co všechno najde a kam se dostane. No super, vzpomínka kde se cpu zmrzlinou. Ach jo bude ze mě mít akorát srandu, až se proberu. Kouknu na něj vyčítavě, ale on na mě nereaguje a přenese se dál. Dojdu za ním a ztuhnu na místě. Ne tohle jsem si nechtěl připomínat, ten den kdy mě nechal. Už nikdy jsem se k téhle vzpomínce nechtěl vracet, ale on mi ji teď hodil přímo před nos. Osudný den, kdy jsem se zařekl, že už nikdy nebudu věřit člověku, ani ostatním. Mezitím co nad tím přemýšlím, se přemístíme do další vzpomínky trochu šťastnější. Pousměju se nad bráškou, chvíle s ním byly jediné šťastné v mém životě. Se smutným úsměvem sleduji, jak si spolu hrajeme, přijde mi to v klidu, než tam dorazí rozzuřený otec. Nevydržím to a odvrátím hlavu, v tu chvíli zmizí i sám Caille. Asi už to také nevydržel, pohled na to, jak jsem ve skutečnosti ubohý a zničený. Ještě chvíli tam stojím a bloumám, než pomalu otevřu oči a pohlédnu na něj nešťastným pohledem. V obličeji má znovu ten chladný výraz, jako když jsme se potkali v tom lese. Dívám se na něj prázdnýma modrofialovýma očima. Když na mě konečně pohlédne, jeho výraz se změní na zaskočený.
„Děje se něco andílku?“ zeptá se mě a rukou mi přejede po tváři.
Cuknu pryč, ale do hlavy mi okamžitě vystřelí prudká bolest.
Přivřu oči a procedím skrze zuby: „Nic z toho si neměl vidět. A obzvlášť ty s Gabrielem a z domova,“ to už se mi do očí nahrnou slzy, které o vteřinku později sklouznou po tváři.
Hledí na mě opravdu zaskočeně. Smutně se pousměje a setře mi slzy. Od něj odvrátím hlavu, vím moc dobře, že mi chce ublížit, nebo si chce užít.
„Tak už to udělej“ potichu.
Povzdechne a otočí mi hlavu zpátky.
„Věř mi Michaeli, nechci ti ublížit. Teď už ne, dostal jsi hodně ran od života,“ pousměje se a koukne mi do očí svým jedním okem.
Trochu podezřívavě přimhouřím oči, nevím co mu na to říct. Má pravdu, ale… na druhou stranu je to démon, můžu mu věřit? Co když teď mi neublíží, ale v noci třeba jo? Mezitím co nad tím přemýšlím, mi pustí ruce a zvedne se.
„Máš hlad?“ zeptá se mě s úsměvem. Rád bych řekl, že ne ale můj žaludek se ohlásí.
„No, trošku jo,“ pípnu tiše a sednu si, musím se protáhnout. Rukou zavadím o křídla a povzdechnu. Zvednu se z postele a pustím se do prohlídky domu, musím uznat, že to tu má vážně pěkně zařízené. Stěny a pokoje vymalovány světle hnědou barvou, doplněné mahagonovým těžkým nábytkem. Jen obývák je v trochu jiném stylu, v oranžových barvách a světlejším nábytkem. Pousměju se nad tím a dojdu k němu.
„Máš to tu hezké. Bydlíš sám?“ kouknu na něj zvědavě.
„Jo bydlím tu sám už asi 200 let“ zakření se a vaří.
Moc hezky to voní, ale to říkat nebudu. Sednu si ke stolu a čekám, hned jak přede mnou přistane jídlo, tak se do něj pustí. „Je to moc dobrý“ zahuhňám mezi sousty a zaslechnu jeho smích. Se pousměji a dojím, po sobě ještě umyji nádobí. Otočím se k němu a trošku ztuhnu, stojí totiž asi jen deset centimetrů ode mě.
„Víš, démoni by neměli dávat city najevo, ale u tebe to jinak nejde“ zašeptá mi do ucha, opře se rukama o linku a pomalu mě políbí.
Ani nevím proč, ale chytnu se ho kolem krku a polibek mu oplatím. Vím, o kterém citu mluví. Sice je to démon, ale to v tuhle chvíli neřeším, protože se propadnu do víru divoké vášně a nic jiného už nevnímám.
„Děje se něco andílku?“ zeptá se mě a rukou mi přejede po tváři.
Cuknu pryč, ale do hlavy mi okamžitě vystřelí prudká bolest.
Přivřu oči a procedím skrze zuby: „Nic z toho si neměl vidět. A obzvlášť ty s Gabrielem a z domova,“ to už se mi do očí nahrnou slzy, které o vteřinku později sklouznou po tváři.
Hledí na mě opravdu zaskočeně. Smutně se pousměje a setře mi slzy. Od něj odvrátím hlavu, vím moc dobře, že mi chce ublížit, nebo si chce užít.
„Tak už to udělej“ potichu.
Povzdechne a otočí mi hlavu zpátky.
„Věř mi Michaeli, nechci ti ublížit. Teď už ne, dostal jsi hodně ran od života,“ pousměje se a koukne mi do očí svým jedním okem.
Trochu podezřívavě přimhouřím oči, nevím co mu na to říct. Má pravdu, ale… na druhou stranu je to démon, můžu mu věřit? Co když teď mi neublíží, ale v noci třeba jo? Mezitím co nad tím přemýšlím, mi pustí ruce a zvedne se.
„Máš hlad?“ zeptá se mě s úsměvem. Rád bych řekl, že ne ale můj žaludek se ohlásí.
„No, trošku jo,“ pípnu tiše a sednu si, musím se protáhnout. Rukou zavadím o křídla a povzdechnu. Zvednu se z postele a pustím se do prohlídky domu, musím uznat, že to tu má vážně pěkně zařízené. Stěny a pokoje vymalovány světle hnědou barvou, doplněné mahagonovým těžkým nábytkem. Jen obývák je v trochu jiném stylu, v oranžových barvách a světlejším nábytkem. Pousměju se nad tím a dojdu k němu.
„Máš to tu hezké. Bydlíš sám?“ kouknu na něj zvědavě.
„Jo bydlím tu sám už asi 200 let“ zakření se a vaří.
Moc hezky to voní, ale to říkat nebudu. Sednu si ke stolu a čekám, hned jak přede mnou přistane jídlo, tak se do něj pustí. „Je to moc dobrý“ zahuhňám mezi sousty a zaslechnu jeho smích. Se pousměji a dojím, po sobě ještě umyji nádobí. Otočím se k němu a trošku ztuhnu, stojí totiž asi jen deset centimetrů ode mě.
„Víš, démoni by neměli dávat city najevo, ale u tebe to jinak nejde“ zašeptá mi do ucha, opře se rukama o linku a pomalu mě políbí.
Ani nevím proč, ale chytnu se ho kolem krku a polibek mu oplatím. Vím, o kterém citu mluví. Sice je to démon, ale to v tuhle chvíli neřeším, protože se propadnu do víru divoké vášně a nic jiného už nevnímám.
Komentáře
Přehled komentářů
paráda :D se těšim na další dílek =3
^-^
(Callisto, 25. 7. 2011 17:11)nesnašim nadpisi ><" kdo donich furt má něco vymejšlet xD krasnej díl těšim se co se stane až se to dozví Gabi xD
...
(Bubulka, 25. 7. 2011 19:54)