Cesta I.
Cesta I.
Věříte na život mimo zemi. Na takzvané UFO, ale na Anděli, Démony, Draky, Elfi a další magické bytosti ne? Proč? Protože se o nich často píše? Myslíte si, že jsou to jen vyplody autorovi mysli?
Také jsem si to myslel. Ale víte, co mi dříve přišlo divné? Že vždy mají, stejné znaky například u Elfů to jsou špičaté uši a jejich arogantní chování, u upírů špičaky a u andělů křídla.
Jak je možné, že tomu tak je? Chcete znát pravdu? Já vám jí povím v tomto příběhu. I když vi si řeknete, že je to jen výplod mé fantazie. Možná to tak je i lepší.
Vše to začalo před 4 roky. Tehdy jsem začal studovat parapsychologii. Byl jsem mladý a nadšený vědec. Postupem 2 let mé nadšení i víra začaly mizet. Přestal jsem doufat, že kdy něco objevím. Pochyboval jsem o tom, co jsem si vybral jako povolání. Až do dne, kdy jsem na vlastní kůži zažil hromadnou autonehodu. Třicet metrů dlouhá kolona aut, byla smetena náklaďákem převážejícím naftu.
Ptáte se co to má s paranormálními jevy společného?
Abych pravdu řekl. Nevím! Ale co vím, jistě je že když do mě ten náklaďák narazil neměl jsem šanci přežít. Tehdy mě něco z auta vytáhlo. Nebo spíš někdo. Pamatuji si jen ohromný náraz, tříštící se sklo a jekot těch co umírali. Silné ruce co mně tahali z hořícího auta. Výbuch. A pak už jen jeho slova. „Jednou si přijdu vybrat tento dluh. Dlužíš mi svůj život.“ Ten muř měl mělodický hlas. „ Do té doby nepřestávej věřit a pátrat.“ Poté jsem stratil vědomí.
Probral jsem se až v nemocnici. Policisté mi řekli, že jsem jediný přeživší té strašné autonehody. Dost jsem je zaskočil, když jsem se zeptal kdo mě vytahl z auta. Řekli mi že tam nikdo jiný nebyl a že si mysleli, že jsem utekl sám. „ Jak bych to asi udělal? Když do mého auta ten náklaďák narazil jako do prvního.“ Na to mi nic neřekli.
Když mě pustili z nemocnice. Našel jsem doma ohromnou kytici růží. Modrých růží. Byli nádherné. Na vzkazu u květin bylo jen. „Hledej na západě. Věř v to, co věříš. Tvůj Z…“ Ze začátku mi to nedávalo smysl. Nakonec jsem usoudil, že to byl vzkaz od toho, co mně zachránil. Ale nechápal jsem, co po mne chce.
Další den v praci jsem našel další kytici tentokrát to byli černé růže. Někomu by přišli depresivní, ale mně ne! Byli dokonalé. A museli být někým vypěstované, protože nebyli nabarvéné. Vzkaz v nich byl ještě víc matoucí než ten první. „ Na západě slunce ulehá. Tajemství se tam, ale též skrývá. Z…“ Nic sem nechápal, i když jsem nadtím dumal, jak jsem chtěl. Nakonec jsem si doma donesl hromadu knížek s bajema.
Doma mě čekali další růže. Tentokrát bílé. Vzkaz u nich byl též matoucí. „Plači protože nechápeš. Pláči a mé slzy jsou rudé. Z…“ Nechápal jsem, ale všiml jsem si toho, že tam je něco vyritého. Vzal jsem obyčku a pžejížděl po papírku dokuď se nezačel rýsovat text. „Tam kde jeho hrob leží, najdeš i vchod. Ale nechoď nepřipraven.“ Vzal jsem i zbylí dvě kartičky a zopakoval to co stou předešlou. Na té první stálo. „Čas splatit tvůj dluh. Bohužel jsem v sytuaci, kvůli které tě nemohu doprovodit. Na západě Evropy!“ Na druhém stálo. „ Dracula. Najdi jeho hrad. Jeho hrob, ale i něco co tě ochraní. Budu tě čekat.“ Konečně mi to dávalo smysl. No dobře né uplně. Ale věděl jsem přibližně co hledat.
Sedl jsem ke knihám a hledal. Hledal jsem několik měsíců. Než jsem se vadal do Anglie. Prý se tam dracula ukázal a zemřel. No dovíte se, proč jsem to dělal? Nevím jistě proč. Ale cítil jsem, že Z… něco dlužím. A věděl jsem, že mu to musím splatit.
Anglie.. 9 měsícu po nehodě...
Pršelo. Ale to mi nevadilo. Mím cílem byl jeden hřbitov u bílích útesů.
Dorazil jsem do menšího poklidného městečka. Ubytoval jsem se v jednom hostinci blízko hřbitova a fary.
V pokoji jsem našel fialové růže. Hned jsem vzkaz přejel obyčejnou tužkou. „Gratuluji. Konečně si zde, ale musím tě zklamat. I když zde najdeš mnoho cenných informací vchod leží přes moře. Z…“ Přečetl jsem si i druhý vzkaz. „ V dešti se prý ukrývá bůch. Aspoň podle pověsti. Ale zaujala mě pověst o magickém vrchu. Znáš jí? Z…“
Zřejmě mluvil o Irských bajích. Druhý den jsem si koupil knižku s irskými pověrami. A Dál hledal ty informace, i když jsem netušil co jak.
Ta báj, o které asi psal. Byla o dívce, co chodila na bylinky do lesa. Ale vždy šla po té na vrch nad vesnici. Prý to byl kopec opředený pověstmi. Ale jí se tam líbilo, a i když nikdo jiný se tam neodvažil ona tam chodila pozorovat hvězdy.
Jednou usnula. Probrala jí až hudba linoucí se z fletny. Vedle ní seděl nadherný muž a upíral naní svůj pohled. Oba mlčeli a jen na sebe hledali. Od té doby se na vrchu vždy schazeli a mlčky vedle sebe seděli. Až jednou ten muž promluvil. Přál si, aby se stala jeho ženou. Dívka souhlasila. Oba spolu prošli branou, která se z čista jasna objevila. Rok po té se ten muž objevila u místní léčitelky a odvedl jí sebou na pomoc jeho těhotné lascé. Lečitelka poznala, že šlo o elfa. Když pomohla a dítě se narodilo, živé byla Bohate odmeněna…
Hledání informací bylo úspěšné. Těsně před odjezdem. Mi přišli další růže a další vzkaz. „ Libila se ti báj? Docela zajmavé ne?“ přejel jsem vzkaz obyčkou, abych odhalil, co dál mi chce zdělit. „ Než odjedeš, navštiv místní kořenářku! Řekni jí, že se deš zeptat na slzu řůží!!! Z…“¨Jak už začalo být zvykem udělal jsem, co po mně chtěl. Šel jsem navštívít místní kořenářku.
„Dobrý den.“ Pozdravil jsem stařenku. „ Dobrý den. Čekala jsem, že vás za mnou pošlou dříve. S čím ti mohu pomoci?“ Dobrosrdečně se na mně usmála.
„Já…“ Nevěděl jsem jak začít, abych nevypadal jako blázen. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.“ Jen jsem se vás chtěl zeptat co víte o slze růží?“ Lečitelka si mně bedlivě prohlídla. „Čekala jsem spíš mladou dívku. Pojď se posadit mladíku“ Pokynula mi sednul jsem si a čekal, až začne mluvit. Podala mi čaj a sedla si naproti mně. „ Si trpěliví. To se ti bude hodit.“ Usmála se. „ Tak abych začla. Musím ti neprve povědět legendu o magickém vrchu.“ Napil jsem se čaje. „ Četl jsem jí. Ani bych se už nedivil kdyby jste mi řekla, že jste ta léčitelka anebo její potomek.“ Obdařila mě pochvalným ale i udiveným pohledem.
„Si chytrý a otevřený i nemožnému. Velmi dobře. Jsem to so říkal. Jednou z mích odměn byl věčný život.“ Udiveně jsem se naní podíval a začal jsem se smát. „ Řekněte mi, že jsem se nezbláznil.“
„Nezblaznil jsi se hochu. Povím ti tedy rovnou o slze růží. Jedna se o přívěšek, který nositeli propujčuje věčný život a možnost projít.“ Sahla si na krk a sundala si řetízek. „ Víš tehdy jsem se stala kmotrou toho chlapce. Byla jsem svědkem i proroctví určující jeho život. Řeknu ti měl být krátký. Teda pro ně krátký u nás to byl dlouhý život. I on se oženil, ale né s lidskou dívkou. Jeho ženou se stala elfka. Ale přece jen nebyla to jen elfka, byla i něco víc. Navíc během těhotenství jí proměnili v upírku. Narodil se jí syn. Byla jsem přitom. Ale ona sama po porodu zemřela. Její poslední přání bylo, abych pomohla jejímu synovi.“ Začala vyprávět. Nechápal jsem, jakou to mělo souvislost. „Její přaní sem zplnila. Víš co je nejhorší na věčném životě?“
„To že vidítě umírát své milované?“ Usmala se. „Ano to je ta nevýhoda. Zachvilku tito pojede, ale než pujdeš něco ti dám.“ Vstala a přešla ke knihovničce odkut vytáhla dvě tlusté knihy. „ Tyhle knihy ti pomohou.“ Podala mi je. „Děkuji vám.“ Mavla rukou. „ Neděkuj spíš mě proklínej.“ Vtiskla mi do rukou knihy a na krk pověsila řetázek. Vystrkala mě ze dveří. „ Naschledanou Michaeli. Pročti si ty knihy a teď utíkej.“ Než jsem stihl něco namítnout zabouchla mi před nosem. Rozběhl jsem se tedy na trajekt. Stihnul jsem to jen tak, tak. Když jsem se usadil do křesla v kavárničce. Se zájmem jsem do ruky vzal přívěšek, co visel na řetízku, který mi dala. Byl to nádherný kříž s růží uprostřed, z které vytekala slza.
Komentáře
Přehled komentářů
Užasné a ehm .. bude pokračovanie hneď ? :P :DDD Lebo brala by som ;)
...............
(Daluse, 14. 11. 2011 23:08)Vypadá to na velmi zajímavou povídku. Těším se na pokráčko
.....
(Kik, 15. 11. 2011 7:02)