Smrt číhá za rohem!! II

7. 5. 2012

Probudil se, ale oči neotvíral. Chtěl si ještě chvilku nechat zdá ten sen, o mladém a krásném neznámém, a také o polštářku, co měl pod hlavou. Chtěl ho upravit, tak do něj po zvyku bouchnul pěstičkou.
„Jauvajs, máš docela ránu“ ozvalo se unaveně vedle něj. Zvedl hlavu a překvapeně se podíval do krásných očí. Zrudnul studem, tohle nechtěl. Neznámý se na něj usmál a pohladil ho po tváři.
„J-jak se vlastně jmenujete?“ zeptal se tiše s rudou tváří a díval se na něj.
„Nevykej mi, připadám si starej,“ zasmál se a objal ho víc. „Jmenuji se Takkei.“
„Hezké jméno. Proč jste mě zachránil, nemusel jste to dělat“ tiše a stulil se k němu, jako kocourek. Takkei se jen usmál a podrbal ho za ouškem jemně.
„Tak za prvé, líbil ses mi. A zadruhé měl jsem za úkol tvého strýce i majitele zabít. Tak jsem tě vzal k sobě“ řekl upřímně, poznal, že mu Takkei nechce lhát. Jen kývnul a opře si hlavu o jeho hruď. Ucítil prsty ve vlasech a tiše zavrněl, tohle se mu líbilo. Spokojeně u něj ležel, ale k dokonalosti přece jen něco chybělo. Zamyšleně se díval před sebe na obraz na stěně a hluboce přemýšlel. Hlavou mu letěl všechen ten čas, strávený u majitele i u strýce, veškeré útěky a hlavně nedodělaná škola. Zavřel očka, do kterých se mu nahrnuly slzy. Přišel o svůj sen, teď už nebude nikdy moct dodělat střední školu a pak jít na grafickou. Nemá tu možnost, Takkei určitě nebude mít peníze nazbyt, aby mu zaplatil školu. Rychle si rukou otřel oči.
„Maličký, copak se děje?“ ucítil, jak mu Takkei zvedl hlavu a podíval se mu do uslzených očí.
„Copak tě trápí?“ pohladil ho po tváři. Smutně na něj kouknul a sklopil hlavu.
„Chtěl jsem na grafickou školu. Ale když mě strýc prodal, nemohl jsem dodělat ani střední. Teď už mě nikam nevezmou“ přitáhl si k sobě kolena.
„Navíc, nemám ani peníze, abych mohl začít někde pracovat“ smutně koukal do země, ouška mu visela z vlasů zklamaně.
„Ale no tak maličký, to se vyřeší, neboj se,“ usmál se a podrbal ho za ouškem. Uslyšel zavrnění a víc se mu zvedly koutky.

První co ucítil ve svém polospánku, bylo bouchnutí malé pěstičky do břicha. Zasmál se a jemně maličkého napomenul. Zvednul hlavu a podíval se na něj. Už zase se tak rozkošně červenal, začínal být zamilovaný až po uši. Nejraději by si ho vzal už teď, ale věděl, že by to moc nepomohlo jeho stavu. Přece jen na něm ještě pořád bylo vidět dlouholeté týrání a odloučení od lidí. Tiše se uchechtal, když se ho Akaito zeptal na jméno a vykal mu.
„Nevykej mi, připadám si starej“ usmál se a řekl mu své jméno. Jemu osobně se moc nelíbilo, ale tak když je maličkej spokojený tak je to dobře. Přitáhl si ho k sobě víc a objal ho, lehce zabořil prsty do jeho vlasů, které následně začal výskat. Usmál se nad zavrněním. Vážně je to kocourek, spis nelhal. Chtěl se ho na to zeptat, ale váhal. Bál se, že by mu přivodil špatné vzpomínky. Chvíli zamyšleně skenoval stěnu, než zaregistroval pláč Akaita. Zvedl mu hlavu a povzdechl.
„Maličký, copak se děje?“ zašeptal a díval se na něj. Poslouchal jeho příběh a posmutněl. Bylo mu to líto, chápal jeho beznaděj, že ztratil sen. Zamyslel se, možná by ho na školu vzali, ale není to jisté. Povzdechl a objal ho víc.
„Ale no tak maličký, to se vyřeší, neboj se,“ pousmál se a podrbal ho. Usmál se a poslouchal jeho vrnění. Ovšem po chvíli zaslechl telefon a povzdechl.
„Počkej maličký, hned budu zpátky,“ zvedl se a odběhnul dolů, kde vzal mobil. V klidu se zeptal a pak poslouchal neznámý hlas. Moment, nebyl neznámý, byl to jenom změněný hlas jeho šéfa. Povzdechnul a zamračil se po chvíli. Tohle se mu nelíbilo.
„Cože?! Kdo by ho chtěl napadnout. Vždyť je to jenom kluk! Nic nemá!“ vrčel naštvaně do mobilu a poslouchal.
„ty to nechápeš, je poslední z rodiny, kde zmutoval kočičí gen. Chce ho spousta lidí. Vědci, nájemní vrazi, kdokoliv! Jestli toho kluka miluješ, tak mě teď poslechneš a budeš ho hlídat. Musíš pořádně, jinak ho jednou zabijí. A musíš ho naučit sebeobraně, to je důležitý“ zavrčel šéf taky.
„Dobře budu se snažit. Ale doufám, že v tom případě už nebudu muset dělat nájemného vraha jako doteď“ řekl doufajícím hlasem.
„Prozatím tuhle práci dělat nemusíš. Peníze za ty dva papaláše jsem ti poslal na účet. Zatím,“ rozloučil se s ním šéf. Položil mobil a zamračil se. Jestli má pravdu, musí hned začít něco dělat, přece si nenechá svého miláčka vzít. Odběhl do pokoje naproti kuchyně a začal něco hledat, až našel tlustou bichli o sebeobraně a pár nožů v pouzdře. Zvedl se a šel zpátky do pokoje. Povzdechl nad nechápavým pohledem maličkého a položil to na postel.
„Musíme začít hned, jde ti o život,“ řekl co nejklidněji a natáhl k němu ruku. „Pomůžu ti.“

O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI

Od toho dne, co se dozvěděl, že mu jdou po krku, bylo všechno jinak. Následovaly dlouhé hodiny tréninků a pro něj skoro i mučení. Moc to nezvládal, bál se veškerých ostrých věcí, hrozně dlouho trvalo, než si na to zvyknul. Ale mě to výhodu, když aspoň trochu zvládal základy sebeobrany, mohl začít chodit do školy. To pro něj byla úleva, našel si pár kamarádů a konečně mohl začít s aspoň částečným plněním svého snu. Snažil se co nejvíc zdokonalovat v kreslení, ale i ve studiu grafiky na počítači. A Takkei mu byl hodně nápomocný. Trávil s ním každou volnou chvíli a pomáhal mu víc, než by vůbec kdy doufal. Usmál se, právě šel domů a už přemýšlel, co uvaří miláčkovi. Jop, je to tak, začali spolu chodit. Akaito byl Takkeiovi nejenom vděčný, ale také se do něj zamiloval. A Takkei měl rád jeho. No přece jen to bylo víc, než jen rád. Milovali se navzájem. I když teď, se Akaito bál, aby se něco nestalo. Už pár dní totiž chodil Takkei každý den domů naštvaný anebo zas pro změnu smutný. Nechápal to, vždyť přece se nic nedělo. No možná dělo, měl pocit, jakoby ho někdo pořád a pořád sledoval, ale to si určitě jenom namlouvá. Povzdechnul a vyšel zpoza rohu na dlouho rovnou ulici. V dálce spatřil známou postavu a po tváři se mu rozlil úsměv. Byl to Takkei, šel mu naproti. Rozeběhl se rychle k němu, ale po pár metrech zastavil. To, co viděl, mu málem rozbilo srdce a všechno se to událo hrozně rychle. Proti Takkeiovi vyrazil zpoza rohu muž s pistolí v ruce, stihl kohoutek.
„Néé!“ zakřičel a ozval se výstřel.

Vzbudil se a kouknul po pokoji. Paráda, akaito je ve škole, všecko klape jak má. Jemně se usmál a sešel dolů si udělat něco ke snídani. Měl divný pocit, že se něco stane. Povzdechl a pustil se do připraveného chleba a kávy. Zaslechl klapnutí poštovní schránky.
„Bezva, doufám, že přišlo něco užitečného,“ povzdechl si pro sebe, zvednul se a vyšel ven před dům. Zamračil se, když zahlédl rychlý pohyb v křoví naproti brance.
„Hmmm..,“ zamračil se víc, vybral poštu a vešel zpátky do domku. V klidu se posadil a začal se poštou probírat, až narazil na dopis bez zpáteční adresy, známky a navíc adresovaný přímo jemu. Povytáhl obočí, trochu tomu nerozuměl. Vždyť příbuzné nemá a šéf mu volá jedině na mobil. Odtrhl vršek obálky a vyndal tlustý dopis. Okamžitě se zarazil, když z mezistránek vypadla fotka Akaita a jeho spis, včetně životopisu a tak. Zamrkal a začal číst dopis. Čím víc se blížil ke konci, tím víc nabíral bílou barvu už tak bledé pokožky. Ten, kdo to psal, věděl naprosto všechno. Jak se jmenuje, kde oba dva bydlí, jakou školu teď Akaito studuje, v kolik chodí domů, prostě všechno! Nechápal, jak to mohli zjistit, vždyť se tolik snažil, aby nikdo nic nezjistil, a to včetně pojistky proti všem možným nepřátelům. Prudce se zvedl a vydupal do pokoje, kde se převlékl. Byly dvě hodiny, touhle dobou jde Akaito domů. Nesmí připustit, aby se něco stalo, slíbil to!! Jako smyslů zbavený vyběhl z domu a zamířil směrem ke škole svého milého. Jak se blížil víc a víc, a nic se nedělo, začal se pomalu uklidňovat, že to byl jenom nějaký žert. Zahlédl v dálce drobnou postavu s blonďatými vlasy a usmál. Je v pořádku, uf. Oddechnul si a zrychlil krok, avšak po chvíli se zastavil, když proti němu vyběhl muž s pistolí. Tohle nečekal, neměl u sebe zbraň nic, navíc chtěli jít po něm.
„Néé!“ zaslechl křik, než se ozval výstřel a padl k zemi. Přivřel oči, v hrudi cítil nesnesitelnou bolest, kulka se určitě rozštěpila na několik částí. Vykašlal krev a podíval se nad sebe. Matně zahlédl drobnou postavičku, jak se k němu sklání, bere mobil a volá záchranku.
„P-promiň Akaito..“ zachrchlal, než upadl do bezvědomí.

Rychle doběhl k němu a podřepl, chytnul ho za ruku. Oddechl si, když nahmatal puls a zjistil, že dýchá. Podíval se na něj smutně a rychle zavolal záchranku. Prosím jen to vydrž, prosil v duchu Takkeie. Zděsil se, když vykašlal chuchvalec krve. Zaslechl pak jen dvě slova.
„P-promiň Akaito..“ sklopil ouška a podíval se na něj.
„Ne Takkeii teď nemůžeš zemřít!“ křiknul a zoufale se na něj díval, bohudík hned přijela sanitka a naložila ho. I přes protesty lékařů nasedl do vozu s nimi. Celou dobu ho držel za ruku, v duchu se modlil, aby to přežil. Když dorazili do nemocnice, okamžitě ho odvezli na sál. Smutně se díval na zavřené dveře od sálu a raději si sedl. Teprve až teď na něj vše dolehlo a dal se do pláče. Tohle nechtěl, nemohla to být pravda. Proč?! Proč někdo chtěl zkazit jejich štěstí? Seděl tam, jako hromádka neštěstí dokud mu na rameni nepřistála něčí ruka. Zvedl hlavu a uslzeným pohledem se podíval na vysokého muže v dlouhém černém kabátě. Nechápavě zamrkal, vypadal přesně jako muž, kterého mu popisoval Takkei jako svého šéfa. Sklopil ouška.
„Je mi to líto Akaito,“ řekl ten muž hlubokým, ale ne nepříjemným hlasem. Jen kývnul a podíval se do země. Muž si k němu přisedl, ale mlčel. Nechápal, proč to udělal, ale najednou mu bylo o něco líp, když věděl, že tu je ještě někdo, kdo si o Takkeie dělá starosti. Zvedl se a přešel ke dveřím od sálu. Nasucho polkl, když viděl Takkeie uvnitř. Všude byla krev, jeden doktor právě vytahoval něco, co vypadalo jako zbytek kulky a hodil jí do mističky. Odstoupil a zavrávoral.
„jsi v pořádku?“ ozval se znovu ten muž.
„Ano jsem,“ otočil se k muži. „Proč tu vlastně jste?“ podíval se na něj.
„No, jsi zelený jako čerstvá tráva“ zasmál se tiše, „přišel jsem s nabídkou. A myslím, že se ti bude líbit.“ Řekl klidně. Pátravě se na něj podíval, věděl, že měli s takkeiem dohodu, že ho nechá být. Ale teď určitě muselo jít o něj, protože jinak by tu nebyl. Chtěl s něčím zřejmě pomoct. Nebo to tak aspoň vypadalo.
„Jakou nabídku? Chcete nás snad odloučit a znovu nechat Takkeie zabíjet?“ zeptal se s obavou v hlase.
„Kdepak maličký, přišel jsem nabídnout něco tobě. Pomůžu ti najít ty, co dneska postřelili Takkeie. Zjistil jsem, kdo to je.“ Ušklíbnul se docela chladně. Zamrkal. Jemu to nabízel? Vždyť on sotva zvládal základy sebeobrany, natož pak tohle. Nejspíš se mu to zračilo v očích, protože muž se jen usmál.
„kdepak, nebudeš do nikoho střílet, ovšem pokud nebudeš chtít. Jde o to, že umíš hodně dobře s počítačem. No nedívej se na mě tak, zjistil jsem si o tobě všechno. Už dva roky patříš mezi nejlepší hackery, ačkoliv o tom Takkei neví že?“ povytáhl obočí. Sklopil hlavu provinile.
„Ne neví. Pomůžu vám, chci se pomstít.“ Zvedl hlavu a rozhodně se na něj podíval.
„Tak dobře, pojď se mnou“ řekl muž, zvedl se a vydal se ven. Kouknul váhavě k sálu a pak se zhluboka nadechl. Začíná pro něj nebezpečná hra.

NEMOCNICE, DVA TÝDNY PO TÉ

Pootevřel oči a kouknu zmateně kolem. Sice viděl trochu rozmazaně, ale rozpoznal bílé stěny, pípající přístroj a kapačku. Zamrkal a zkusil se posadit, ale něco ho velice tížilo na hrudi. Podíval se dolů a jemně se usmál, poznal ty blonďaté vlasy a roztomilá, velká, kočičí ouška. Zvedl ztěžklou ruku a lehce ho pohladil po oušku. Zavrtěl se, ale spal dál.
„Nech ho spát Takkeii, právě usnul. Nespal několik dní,“ zaslechl známý hlas. Otočil hlavu a usmál se.
„Ahoj šéfe, proč nespal?“ nechápavě zamrkal. Zaslechl smích a nejspíš koukal, jako tele na nový vrata, protože šéf se začal smát ještě víc.
„jednoduše, hlídal tě, zatímco se mnou spolupracoval na misi. Je velice šikovný, važ si ho,“ usmál se. Zamrkal a kouknul na Akaita a pak na stůl, kde uviděl hodně dobrý a výkonný notebook se sluchátky a otevřenými složkami. Chvíli nechápavě koukal, než se taky začal smát. Kocourek mu zřejmě zapomněl říct, že se naučil s počítačem. Po chvilce se zarazil a podíval se na šéfa tázavým pohledem. Ten jen povzdechnul.
„No, už jsme zjistili, kdo tě chtěl zabít. A jen díky tvému miláčkovi jsme je mohli chytit a zabít. Vyznamenal se, zjistil polohu a ještě je sám div nepokousal,“ zakřenil se na něj šéf. S kapkou vytřeštil oči.
„Cože?!“ vykřiknul, až se blonďáček na jeho hrudi zavrtěl a otevřel očka.
„musíte tak řvát? Jsem unavený..“ zaslechl hlas, ze kterého přímo čišela únava. Usmál se a pohladil ho.
„Tak spinkej, budeme potichu maličký“ natáhl se a políbil ho. Po chvíli uviděl překvapený pohled.
„Ty jsi se probral!“ vypísknul a ucítil tíhu kolem svého krku. „Už mě nikdy takhle neděs!“ zamračil se na Takkeie.
„Neboj se, nebudu tě děsit, a už nikdy nedovolím, aby se tohle stalo“ usmál se a hluboce ho políbil.
„Dobře, věřím ti“ zaslechl zavrnění. Usmál se a objal ho víc, byl šťastný. Všechno dobře dopadlo, bohudík.

Komentáře

Přehled komentářů

Exploiting A "UNKNOWN" Marketing Secret

(GeorgeSic, 4. 3. 2024 20:23)

<Insane>Hack] Unique A.I. App Makes Us $635/Day

https://www.youtube.com/watch?v=z0aiLF3Sz7E

Online:	1
Celkem:	130208
Měsíc:	2523
Den:	71

Menu

Secret for Souls